Druhý domácí zápas série s Českými Budějovicemi mohl v případě vítězného konce znamenat srovnání v počtu výher. První zápas nám dával poměrně velké naděje, že by se to mohlo podařit a hosté by tím pádem mohli znervóznět. Utkání předcházela mediální přestřelka trenéra Jandače a manažera Černého ohledně převozu zraněného Kuchejdy. Arogantní vyjádření budějovického trenéra jako by předznamenalo průběh zápasu.

Tak tentokrát věším report poměrně brzy, poněvadž sem dnes z jistých důvodů nemohl s bratry v triku polít jazyk, leštím alespoň klávesnici. Po navlhlém prachu a výborných výkonech Turka se série konečně přesunula z tepláku do našeho zimáku, který se ovšem počtem fanoušků a diváků stal téměř hicákem. Zítra si rozhodně pod dres mikinu neberu! Nicméně mnohatisícový dav vytvořil elektrizující atmosféru a snad i ta přispěla k vytouženému vítězství.

Kolega Zděnda, dobře on, níže popsal hlavní highlity naší jihočeské anabáze. Já bych si tedy dovolil jeho článek doplnit o několik věcí, které nezmínil (a to z důvodů těch, že buď o nich neví anebo si na ně nevzpomněl). Taktéž získáte nástin celé naší trachtace z jiné perspektivy, což nemalá část z vás jistě uvítá.

Přátelé, rozhodl jsem, že tento opožděný report pojmu trochu jinak než obvykle a doufám, že mi to nebudete mít za zlé. O zápasech se budu zmiňovat pouze okrajově, protože jste to stejně všichni viděli a ti, co to neviděli, tak v podstatě o nic nepřišli. Boj to byl, ale bez gólů a tudíž i bez výhry. Celé to začalo ve středu po obědě…

Kdo toto na podzim tvrdil byl mnohdy považován za pomatence. I když se pár takových věřících a snílků našlo, většinový názor to rozhodně nebyl. Nyní jsou ale i tehdejší realisté zajisté rádi, že jsme tam kde jsme. Po úspěšné povánočně-novoroční jízdě naši borci předkolo play-off zvládli a loňský ročník se neopakuje. Úplně jasné to sice nebylo, ale plzeňskou záležitost jsme dokázali zvládnout poměrně s přehledem. Nyní nás čeká čtvrtfinále a v něm soupeř, se kterým jsme tu obdivuhodnou bodovací sérii začali. Soupeř z nejtěžších - vítěz základní části HC Mountfield České Budějovice. Tedy vzhůru dolů, na jih do rybníkářského kraje!

"Mám popisovat i středeční výjezd?", říkám si a přemítám, jak vlastně ten článek uvést. Nakonec docházím k tomu, že v úvodních větách popíšu tento svůj myšlenkový pochod a na časové ose začnu ve středu večer. Po výsledkově nevydařeném utkání, které skončilo divokým skóre 6:5 pro západočechy, jsme cestou zpět sčítali duše na čtvrteční výjezd a listina přislíbivších se zvolna plnila.

Den po vydařeném úvodním zápasu předkola se opět naši postavili svému soupeři v sérii s nadějí, že vybojovanou domácí výhodu dvou zápasů využijí naplno. Utkání předcházely dohady o tom, zda byla Plzeň v závěru minulého zápasu poškozena či ne a názory se různily, i když já mám v tomto ohledu jasno. Dále to pitvat nehodlám. Na pořadu byl nový zápas, nové souboje, nová překvapení.

Po základní části konečně začal den D a my jsme se postavili tváří v tvář Plzni. Všechny teoretické pro a proti, všechny teoretické plány a dohady zmizely v prachu minulosti a začala nová soutěž, ve které jde o všechno, o bytí a nebytí. Začátek v domácím prostředí nám dával nemalou výhodu a bylo jen na klucích, zda s ní naloží lépe než před rokem.

Poslední kolo základní části mělo rozluštit hádanku, které dva týmy z tria Kladno, Plzeň, Vítkovice si zahrají vyřazovací boje a na koho zbude černý Petr a spadne do play outu. Všeobecně se očekávalo, že smutnit bude Ostrava, ale nám to bylo fuk, nás zajímalo Kladýnko. V cestě stály Pardubice a i když někteří spekulovali, že by nám to mohly nechat, byla tu i druhá varianta a sice, že nás stáhnou sebou dolů. Takže myslím, že jistou motivaci přeci jen měli.

Reparát po nepovedeném závěru zápasu ve Varech jsme měli možnost složit již o dva dny později. Všem bylo jasné, že případná prohra by mohla být pro nás osudná. Přístup našich hráčů však od prvních minut jasně naznačoval, že s touto variantou nikdo z nich nepočítá.